Pirátství jako výsledek nedostatečné legální nabídky

Výhra režiséra Jana Svěráka nad internetovým úložištěm Share-rapid.cz v nedávném soudním sporu u nás rozpoutala další vlnu debat o ochraně autorských práv. Doposud bylo zvykem za stahování ilegálních kopií kritizovat pouze jednotlivce, tento spor byl však prvním, který potrestal přímo server umožňující kopírování autorských děl, jež se v dnešní době stalo opravdu masovou záležitostí. Svůj pohled na ochranu autorských práv jsem již podrobněji vyjádřil v jednom z předchozích příspěvků. Nyní je potřeba se zamyslet nad tím, za co by měli být odpovědní provozovatelé internetových služeb a najít přijatelný způsob, jak volné šíření autorských děl omezit. 

Jedním z důvodů masového rozmachu ilegálního šíření je bezesporu nepružná reakce distributorů na nástup digitální éry a poněkud přestřelená cena způsobená nenasytností vydavatelů. Pirátství je přirozenou reakcí na to, že pro uživatele neexistuje příliš mnoho možností, jak si komfortně a zároveň legálně pořídit požadovaný obsah za odpovídající cenu. Bylo by naivní očekávat, že si lidé koupí CD a DVD za několik set korun v době, kdy mohou desku nebo film získat zadarmo, pohodlně a rychle během několika minut. Řada diváků a posluchačů by za dílo zajisté ráda zaplatila, kdyby se ceny pohybovaly v rozumné výši. Fungujícím důkazem je například hudební server Bandcamp, který dává se souhlasem interpreta posluchačům možnost, aby si sami určili cenu, kterou chtějí za album zaplatit. Autor za svou desku tedy možná dostane méně, než kdyby cenu přesně určil, ve výsledku je to ovšem lepší, než kdyby si uživatel stáhnul ilegální kopii alba úplně zadarmo.

V České republice je v současnosti na autorech samotných, aby pirátské kopie hledali a hlásili je. Je v zájmu tvůrců si své dílo patřičně ohlídat a nebát se po vzoru Jana Svěráka proti nelegálnímu šíření ostře zakročit. Reálně ovšem není v silách umělců pravidelně kontrolovat, zda nebyl jejich výtvor volně vyvěšen ke stažení na internetu. To by měla být úloha stahovacích serverů. Na nejnavštěvovanějším internetovém úložišti Ulož.to již nyní funguje oddělení, které vyřizuje stížnosti, a umožňuje držitelům práv, aby sami nelegální kopie mazali. Existuje zde také systém, který brání jejich opětovnému nahrávání. Portál se tak odlišuje od úložišť, která k pirátství přímo vyzývají, či za něj dokonce nabízejí odměny. České stahovací servery by se mohly inspirovat technologií Content ID, kterou zavedl Youtube. Jde o systém filtrování, který přímo při nahrávání videa kontroluje, zda není v databázi autorsky chráněných děl. Skutečným vlastníkům pak dává možnost ho nejen odstranit, ale také třeba nechat k dispozici a vydělávat na zobrazované reklamě. Zavedení této technologie je však velice nákladné. Mnohem snazší by bezesporu bylo, kdyby si takový osobní filtr svědomí nastavil každý z nás sám a uvědomili bychom si, že kopírování, zveřejňování a stahování filmů a hudby na internetu je krádež jako každá jiná.

Pokud jsme v minulosti řešili především problém, jakým způsobem autorská díla ochránit, v současné době je spíše otázkou, „kdo to všechno zaplatí“. Legální nabídka je velice nákladná a kvůli masové oblíbenosti stahování, jež je v České republice považováno za naprosto běžnou věc, zde panují opodstatněné obavy investorů o návratnosti investice. A stahování je zde tolik rozšířené také právě z toho důvodu, že na trhu neexistuje plnohodnotná a konkurenceschopná nabídka legálních prodejců hudby a videa. Vstup na trh jim totiž znesnadňují stahovací servery, které neplatí autorům a mají již vybudovanou silnou pozici. Vzniká tak začarovaný kruh, ze kterého se nám, doufejme, brzy podaří najít cestu ven.