Personální zemětřesení je pojem, který zaznívá snad po každém nástupu nové vlády v posledních několika letech. Výměny náměstků, vysoce postavených úředníků a vedoucích představitelů státních firem a institucí je něco, o čem média po nástupu nových ministrů do funkcí vždy hojně informují a kritizuje to nejen příslušná politická opozice (logicky), ale také odborná veřejnost. Důvody jsou zřejmé – pokud se má naše země rozvíjet a hýbat se směrem dopředu, je kontinuita práce na ministerstvech obrovsky důležitá. Stylem, kdy jeden ministr a jeho tým něco rozpracují, aby pak přišel jiný ministr a přivedl kompletně nový tým, který se v lepším případě dlouho seznamuje s rozpracovanou prací, v horším případě ji rovnou smete ze stolu, se nikam nedostaneme. Osobně jsem pro zachovávání kontinuity v tomto směru a nemám rád tyto velké personální rošády. O to horší ale takové věci jsou, když se do nich pustí vláda bez politického mandátu, bez mandátu od občanů z řádných voleb, vláda sestavená z vůle prezidenta a z jeho v lepším případě známých. To, do čeho se v posledních dnech vláda Jiřího Rusnoka pustila, navíc ještě před hlasováním o její důvěře ve sněmovně, je horší personální čistka než kdykoliv předtím.
Když Miloš Zeman hovořil v průběhu i po skončení prezidentské volby o tom, že přímá volba novému prezidentovi dává zcela jiný, mnohem silnější mandát, jen málo z nás si dovedlo představit, co tím myslí. A jak takto vykládaný mandát bude fungovat v reálné politice prezidenta. Jeho úřad se totiž stal skutečnou politickou silou. A po několika měsících ve funkci je evidentní, že jeho kroky jsou součástí systematické kampaně, kterou se Miloš Zeman snaží pomalu, ale jistě ohýbat naši parlamentní demokracii do prezidentské demokracie. Nemyslím si, že by se to mělo podařit dovést až do skutečného prezidentského systému, to ne. Ale o tom, že změny tu skutečně jsou, svědčí již řada „úspěchů“ prezidenta v jeho tažení.
Kolotoč okolo jmenování Martina C. Putny profesorem byl prvním náznakem toho, jak hodlá Miloš Zeman „bojovat s Ústavou“. Když odhlédnu od mého osobního názoru na dnes již profesora Putnu, který se od toho prezidentského značně liší, pak celý ten několikadenní humbuk byl myslím trochu přeceňovaný. Ale mělo nás to asi varovat. Miloš Zeman se později nebál nazvat ústavní zvyklosti „idiotskými“. Takovéto pojmenovávání čehokoliv a kohokoliv, co mu není zrovna po chuti, je vlastně takovou Zemanovskou zvyklostí. Je možná otázka individuálního vkusu, jestli nám takové vyjadřování u hlavy státu vadí či nikoliv. Miloš Zeman ale neskončil u vulgarismů směrem k ústavním zvyklostem. On se je především rozhodl ignorovat a díky tomu dokázal jmenovat (a osobně si myslím, že i sestavit) vlastní vládu. Vládu, kterou nazval vládou odborníků, ale která se skládá především z jeho známých a přátel, o kterých se navíc mnohdy hovoří jako o budoucích kandidátech SPOZ do voleb.
A tato vláda, která vznikla navzdory poslanecké většině ve sněmovně a kterou nikdo nevolil, se rozhodla nečekat na nějakou důvěru od sněmovny, jíž věřím, ani nezíská, a pustila se do personálních rošád, vyhazovů a nucených odchodů. Neřeším správnost nebo nesprávnost jednotlivých personálních změn, ale fakt, že je takto vzniklá vláda bez podpory sněmovny vůbec činí. Včerejší a dnešní rošády, odvolávání – neodvolávání na postu ředitele Národního divadla jen podtrhují, jaké byly pravé důvody jmenování vlády Jiřího Rusnoka. Miloš Zeman a jeho okolí se rozhodlo posílit svůj vliv všude tam, kde to bude možné. A že při tom obešli ústavní zvyklosti? To je ale idiotská výtka…
