„Proč, když máme vlajku České republiky, bychom proboha měli mít ještě česko-romskou vlajku? Vždyť přece Romové žijí v naší zemi, neustále si stěžují, že jsou utlačováni a nejsou vnímáni většinovou společností jako součást národa, tak proč chtějí mít ještě vlastní vlajku?!“Tak takhle nějak se dají shrnout reakce, které jsem zatím měl možnost všemožně po sociálních sítích a jinde na internetu zaznamenat v souvislosti s projektem „Výběrové řízení na česko – romskou vlajku“, který organizuje slovenský umělec Tomáš Rafa a představuje ho Galerie Artwall v Praze. A to jsou ještě ty „slušnější“ reakce. Tak trochu mi běhá mráz po zádech, když se tou vlnou nenávisti probírám…
Na úvod bych měl asi říct, že o akci s česko – romskou vlajkou jsem se dozvěděl vlastně až skrze tyto negativní ohlasy, které jsem zaznamenal jako první a až pak jsem se zajímal o jejich předmět. Přečetl jsem si několik článků a shlédl video z tiskové konference projektu. A když ohlédnu od toho negativního humbuku kolem, vlastně nemohu říct, že bych chtěl nějakou českou – romskou vlajku. Jak umělecky, tak z hlediska nějakého oficiálního užívání takového symbolu nejsem touto myšlenkou osloven. Čím ale osloven jsem, je dle mého názoru myšlenka skrývající se za touto akcí. Myšlenka mnohem hlubší. Snaha přispět do diskuze, která se zde tu méně a tu více kultivovaně vede již řadu let, ale z které není vlastně žádný relevantní výstup, díky čemuž eskaluje ve stále rychleji se vracejících vlnách do spíše nekultivované diskuze. Pokud se tak tedy třeba aktuální dění v Českých Budějovicích dá vůbec nazvat. Diskuze o soužití „většinové společnosti“ s tzv. nepřizpůsobivými občany, které je již dlouho problematické.
Vnímám projekt s česko – romskou vlajkou jako aktivitu ukazující nám, že jsme jedna země, jeden národ, který jakkoliv je složen z několika etnik, žije na jednom prostoru, pod jedním právním řádem. Všichni jsme občané České republiky se stejnými právy i povinnostmi. Ano, máme různé kulturní zvyklosti, dodržujeme jiné zvyky, máme na některé věci jiné názory. Pokud ale nebudeme schopni vzájemně se respektovat, vyvíjet oboustrannou snahu o poznání a pochopení jiného etnika namísto toho, abychom se snažili vnutit svou kulturu té druhé násilím, jsme na cestě k chaosu a stále častějším tragédiím.
Jako jeden z důvodů současných problémů vidím bohužel přirozenou lidskou vlastnost paušalizace. Jedna špatná zkušenost pro nás vrhá špatné světlo na vše, co s touto zkušeností souvisí. Nemám rád paušalizaci. Vadí mi na ní už to, že si mnoho lidí pod výše uvedeným termínem „nepřizpůsobivý občané“ představí automaticky Romy. To je špatně. Typickým symbolem pro výtky vůči Romům je v naší společnosti zneužívání sociálních dávek. Já nepopírám, že k němu dochází. Ale nemyslím si, že by to byli výhradně Romové, kdo se k tomuto zneužívání uchylují. Naopak, znám mnoho případů, kdy Češi jako zástupci většinové společnosti zneužívají nedokonalosti našeho sociálního systému. Znám spoustu těchto Čechů, kteří odmítají pracovat a raději pobírají dávky na všechno možné. A jestli je někde problém, pak je to ve špatně nastaveném sociálním systému, který to umožňuje.
Věřím, že organizátoři projektu česko – romské vlajky předem věděli, do čeho jdou a jakých reakcí se asi dočkají. Bohužel. Z mnoha výroků je mi smutno, ale ještě mnohem zarážející je pro mne fakt, že dokonce i poslanec Parlamentu České republiky se přidává k reakcím, které podněcují nenávist a rasovou nesnášenlivost. Poslanec Otto Chaloupka na svém facebookovém profilu sdílel petici „Nechceme Česko Romskou vlajku“, kterou také sám podepsal. Před pár dny také na svém profilu přesně tím paušalizujícím způsobem kritizoval Romy a varoval je způsobem hraničícím s vyhrožováním, že lidé „už nemají trpělivost“ a že „něco musí prasknout“. Kategoricky odsuzuji takové chování poslance Chaloupky, který místo aby jakožto vrcholný politik přispíval ke sjednocování a klidu, rozdmýchává již tak napjatou situaci a využívá ji k lacinému populismu.
