Na e-mail mi před pár dny dorazila zpráva od jisté paní, která mě hromadným e-mailem určeným pro poslance vyzývala, abych v Parlamentu podpořil přijetí návrhu Evropské komise, který by zavedl závaznou 40% kvótu ohledně vyššího zastoupení žen v radách větších evropských společností. GET WOMEN ON BOARD stálo v předmětu mailu a já věděl, že jde do tuhého. Paní pak ještě přidala (nebo spíše autor/ka e-mailu z webových stránek iniciativy) větu „Již čekáme dost dlouho!“ a začala vysvětlovat, že rovného zastoupení mužů a žen ve firmách lze dosáhnout jen právními kroky. A já věděl, že něco takového nemohu nikdy podpořit…
Po tomto úvodu mi začíná docházet, že bych měl asi pár věcí ještě zmínit, než budu pokračovat, abych nebyl navrhován na ukamenování všemi čtenářkami tohoto blogu. Ne, skutečně nejsem z těch mužů, kteří funkce žen shrnují do plození a rození dětí, jejich výchovy, dále vaření a veškerých starostí o domácnost. Ne, skutečně nemám žádné předsudky vůči ženám v byznysu, manažerských pozicích či politice. Naopak, z vlastní zkušenosti vím, že ženy jsou mnohdy v těchto funkcích daleko lepší než muži, že dokážou věci, kterých jejich mužští protější nejsou schopni. Jsem muž, který rád dává prostor své ženě při budování kariéry, muž, který se rád stará o domácnost a nemá problém si uvařit nebo vyprat. Ale jsem prostě také muž, kterému se zajídá přílišná emancipace žen a radikální představy o rovnoprávnosti pohlaví v tom smyslu, že ženy a muži jsou schopni (a musí) dělat stejné věci. A je to navíc ještě potřeba nakázat zákony.
Nevěřím na kvóty, které zajistí ženám „rovnoprávné“ zastoupení v manažerských pozicích. Spíše si myslím, že jim takovéto návrhy ubližují. Tedy zejména těm, které jsou schopné, budují svou kariéru a mají namířeno nebo již jsou právě tam, kam se je podobné iniciativy snaží dostat „ze zákona“. Jména jako Markéta Šichtařová (ředitelka společnosti Next Finance), Dana Dvořáková (ředitelka odboru korporátní komunikace společnosti Telefónica) nebo například Muriel Anton (generální ředitelka společnosti Vodafone) jsou i u nás důkazem toho, že ženy se mohou dostat do vedoucích pozic velkých společností. A nebylo k tomu zapotřebí kvót.
Ostatně takové kvóty mohou být nazývány dle mého názoru až pozitivní diskriminací a mohou být nepatřičným zásahem do ekonomiky. Když budou přijaty, může dojít k situacím, kdy se do výběrového řízení do velké společnosti přihlásí 40 mužů a jedna žena, která bude mít mnohem méně předpokladů a zkušeností na tuto pozici než někteří přihlášení muži. Ale díky kvótám bude muset společnost přijmout tuto jednu, pro danou pozici objektivně méně schopnou ženu. Celou situaci bych přirovnal k tomu, když by evropskému pekaři bylo poručeno, že musí koupit pekárnu vyrobenou v Evropské unii, i když mimoevropské pekárny za stejnou cenu vyrobí např. dvojnásobek rohlíků. V konečném důsledku je tento pekař znevýhodněn vůči ostatním pekařům mimo státy EU a současně to má negativní důsledek pro celou unii, kdy za stejnou cenu se vyrobí poloviční množství pečiva. Takové zásahy skutečně mohou vliv na jeho konečnou cenu a nabídku na trhu.
Uznávám, že v řadě firem a společností je stále pohlíženo na ženy s větším odstupem než na muže. Že jsou v nich muži upřednostňovány na manažerské pozice. A jsem si vědom toho, že to není správně a je potřeba to změnit. Ale kvóty dle mého pevného přesvědčení nejsou řešením. Osvěta ve společnosti, kladné příklady, vzdělávání. To jsou cesty. Přikázané kvóty nikoliv.
