Den matek, den žen, den dětí. To všechno jsou dny v České republice dobře známé a každoročně oslavované. Ať již kytičkou, bonboniérou a polibkem pro maminky a ženy, nebo sladkostmi a zábavnými dny pro naše nejmenší. Už mnohem méně ale lidé vědí, že existuje také Den otců. Ano, sváteční den nás tatínků od rodin, kteří často na ty ostatní dny zapomínáme, ale přesto své maminky, manželky i děti milujeme. Ten náš „velký“ den každoročně připadá na třetí neděli v měsíci červnu, což bude o tomto víkendu. Dovolím si proto k tomuto dni napsat pár slov, která ale povětšinou budou právě o dětech a manželce, jelikož je to právě rodina, která nás tatínky činí tím, čím jsme, ať už jsme v jakémkoliv věku nebo vykonáváme jakékoliv povolání.
Muži o rodičovství hovoří určitě mnohem méně než ženy. Ty o tom, že se jednoho dne chtějí stát maminkami, nemají problém otevřeně mluvit již velmi brzy. Myslím ale, že je to spíše věc toho, jak my muži obecně zprostředkováváme okolnímu světu i našim nejbližším své city a pohnutky. Někde uvnitř většiny z nás je myslím totiž touha stát se dříve či později tatínkem stejně velká. Rozdíl je možná jen v tom, že jsme na okamžik, kdy se tato touha stane realitou, o něco méně připraveni než naše ženy.
Mám doma dvě dcerky, Evičku a Barču. U každé z nich byl příchod na svět okázalý a znamenal převrácení našeho života naruby. A také obrovský emotivní zážitek. Evička nám do života vrazila silou uragánu, jak už to tak u prvního dítěte bývá. A i rychlost jejího příchodu byla tomuto meteorologickému jevu velmi blízká. Porod trval necelou hodinu a už jsem držel ten řvoucí uzlíček dýchající poprvé náš vzduch v náručí. Nezapomenutelný zážitek. A jakkoliv je to samozřejmě každého osobní věc, já mohu tatínkům účast u porodu jedině doporučit. Takové okamžiky už nikdy neprožijete.
I když… Je účast a účast. U porodu Barči, která se narodila před rokem, jsem také byl. Ale určitě jsem si jej nepředstavoval tak, jak se odehrál, a manželka také ne. Barča jakoby už od prvních chvil života s námi dokazovala, že rozhodně nemíní chodit ve vyšlapaných a standardních kolejích. Rychlost, místo i podmínky jejího porodu, to bylo zkrátka něco… Když se rozhodla přijít na svět, byla to jen otázka sekund. Usain Bolt se svým rekordem 9,58 sekundy vedle naší Barunky vypadal jako sváteční běžec při výklusu. A ani místo porodu, zadní sedadlo našeho auta na benzinové stanici na Jižní spojce v Praze, nebylo zrovna z nejobvyklejších. Do porodnice ale Barča čekat nechtěla.
Obě holčičky samozřejmě vtrhly do našeho života velmi zásadně. Změnily náš životní styl, denní cyklus, dosud běžné zvyky. Navíc Barča jak rychle začala, tak i nadále pokračuje, o čemž svědčí například první krůčky již ve věku 9 měsíců. Od jednoho roku pak už u ní nelze ani hovořit o chůzi, ale spíše napodobování výše zmíněného fenomenálního běžce. O tom, že děti si zrovna nedopřávají dlouhého vyspávání a budíček rodičům připravují většinou okolo páté nebo šesté hodiny ranní, snad nemusím ani hovořit. A co hůř, ani víkendy a svátky nedrží, a tak i v těchto svátečních dnech se ještě téměř za tmy ohřívá mléko a přebaluje. A vsadil bych se, že ani v neděli holky nebudou brát ohled na Den otců a tatínkovi více spánku nedopřejí. Jenže pak si k nám lehnou do postele, přitulí se a usmějí, a bude jedno, jestli je pět, deset nebo půlnoc. Bude jedno, jestli je Den otců. Pro mne totiž bude tento den svátkem jen díky těmhle třem holkám, které mi změnily život. Díky za to.
