Poměrně často se nám Čechům a Moravanům přisuzuje nehezká vlastnost, že se jako národ dokážeme semknout jen ve chvílích, kdy hokejisté nebo fotbalisté se státním znakem na prsou uspějí na některém z důležitých turnajů světového formátu. Vlastně si tuto charakteristiku přisuzujeme sami. Říkáme o sobě, že jsme národ cyniků, a smějeme se Američanům za jejich dle našeho názoru přehnané vlastenecké chování. V těchto chvílích je ale možné vidět v ulicích našich měst a obcí, že tato nelibá charakteristika našeho národa není tak úplně pravdivá. V době, kdy je naše země sužována nelibostí mocné přírody, s kterou lze těžko bojovat a těžko se jí bránit, si lidé navzájem pomáhají, dobrovolně se zapojují do příprav protipovodňových opatření a zábran.
Když jsem včera a dnes sledoval média a také procházel ulicemi Prahy, zmocňovaly se mě dva protichůdné pocity. První z nich byla rozhodně hrůza a zoufalství nad tím, s jak obrovskou silou zde živel útočí a jak malí jsme proti němu především v některých částech hlavního města. A samozřejmě v dalších regionech naší země. Ty zprávy nelze přehlédnout a nevnímat, naopak člověk se mnohem hůře soustředí na „všední starosti“, když kolem zuří povodně takového rozsahu a lidé bojují za svůj majetek a někdy i životy. Druhým silným pocitem ale byla jakási zvláštní hrdost, způsobená mnoha nevšedními výjevy, které jsem měl možnost zde spatřit. Lidé, kteří si navzájem pomáhají jak stavěním protipovodňových zábran, tak stěhováním věcí z bytů či psychickým podporováním slovy naděje. Ano, uprostřed té hrůzy a zoufalství jsem dnes cítil hrdost na lidi v Praze i jiných postižených oblastech.
A pak jsem si přečetl několik článků v médiích informujících o vzájemných obviněních bývalých a současných pražských radních, kteří čas, který jim ani občanům některých městských částí nezbývá, věnují „svalování viny“ za nepřipravenost protipovodňových opatření jeden na druhého. A zmocnil se mě nový pocit. Pocit hanby za politiky, kteří místo organizování potřebných opatření a také uklidňování situace a dodávání pocitu bezpečí svým občanům řeší v tuto chvíli bezcenné a nesmyslné věci, na které bude jistě ještě dost a dost času, až voda opadne. Pak bude určitě dobré vše zanalyzovat a říct si, zda vše proběhlo tak, jak mělo, a nebo zda je potřeba menších či zásadních změn v organizaci takových náročných opatření. Ale v tuto chvíli bych rád vyzval všechny odpovědné představitele Prahy i jejích městských částí, aby se soustředili na správný chod všech probíhajících opatření a byli zde pro své občany, nikoliv pro politický boj a hádky.
