Máj, lyricko-epická báseň Karla Hynka Máchy, která spatřila světlo světa v roce 1836, je i pro dnešní mladou generaci dobře známým dílem. A notoricky známé zůstávají především první verše… "Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj…" Máj měl pro mne, co se významu týče, vždy dvě roviny. Jedna byla ta o lásce dvou mladých lidí a několika lidských tragédiích. Druhá, kterou jsem postupem času doceňoval více a více, je ta spojující ono téma lásky s krásou krajiny. Nádherné přírody a krajiny okolo hradu Bezděz, která pro mne ale vždy symbolizovala krajinu celé naší země… "Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasné světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky…" Netrpím přehnanou sentimentálností a mám daleko do ekologického aktivisty. Ale jsou věci, které se přehlédnout nedají. A tak mne při cestách po naší zemi smutně dochází, když se tak dívám kolem sebe, že ony poslední verše by dnes mohly znít spíše takto: "…a slunce jasná světů jiných bloudila skrze solární desky, hyzdící kraj, kde dříve bylo hezky…"
Hektary a hektary naší krajiny, do které jsme byli zvyklí dlouze a zasněně hledět a dojímat se nad čistou přírodou, zelenými loukami a lesy táhnoucími se za obzor, jsou nyní posety solárními panely nasázenými jeden vedle druhého. Od chvíle, kdy v poslanecké sněmovně v roce 2005 proběhlo jedno tehdy nenápadné, z dnešního pohledu ale historicky obludné hlasování, vyrostly na našich polích a loukách ohromné plochy na sebe namačkaných solárních panelů, obehnaných ploty a ostnatými dráty. Panely, které nás měly zachránit před ekologickou katastrofou, o které někdo více a někdo méně nepochybujeme, že jednou přijde. Panely, které nám výrobou elektřiny ze slunce díky podivuhodné „štědrosti“ tehdejších zákonodárců zajistily jediné – drahou elektřinu, která nás bude všechny stát miliardy.
Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem naopak odhlédnout pro jednou od této finanční stránky, která se beze sporu nese na tragické vlně srovnatelné s jistou tragičností Máje. O těch miliardách korun, které nás tenhle pro několik jedinců výhodný byznys bude stát, se ještě napíše mnoho stran a prodiskutuje mnoho hodin. O čem bychom ale také měli vést diskuzi a nad čím zůstává taktéž rozum stát, je právě onen drastický zásah do rázu krajiny naší země. Lesy tvořené solárními panely s designem jak ze sci-fi filmu o koloniích na měsíci, které vyrostly jako houby po dešti na místech, kde bychom si kolikrát nemysleli, že je to možné. Tam kde kvetla louka, tam kde zemědělci měli půdu obhospodařovat a získávat z ní plodiny všeho druhu, tam kde mezi luční travou a kvetoucími květinami bzučely včely, skákali zajíci a hrály si naše děti. Všude tam se plantáže solárních panelů zaryly do tváře krajiny jako bolák do tváře člověka. A změnily ji k nepoznání.
Ano, solární panely hyzdí krajinu a i tímto nehorázným dopadem na naši zemi nám ještě dlouho budou připomínat, že tady nebylo něco v pořádku. Že zas jednou byla zneužita v základu dobrá a chvályhodná myšlenka, která chtěla „spasit svět“, ale v rukou těch, kteří si ji na oko vzali za svou, se proměnila v tragédii. Na začátku tohoto roku připadal dle některých statistik na každého občana České republiky jeden solární panel. A ani to nestačí k tomu, aby se vyřešily problémy možná nedaleké budoucnosti, ve které budeme hledat alternativní zdroje energie. Vyřešilo se pár problémů s budoucností několika „vyvolených“, kteří asi v budoucnu už problémy, alespoň existenční, mít nebudou. Přibylo spoustu problémů jiných, které naše peněženky zatíží na roky dopředu. A nad to všechno jsme si ještě zničili to, co jsme původně chtěli alternativními zdroji energie chránit. Smutná ironie.
