Zítra tomu bude 63 let od chvíle, kdy se poprvé slavil Mezinárodní den dětí. A hned první ročník nebyl vůbec špatný. Slavilo se v 50 zemích celého světa. A letos se bude slavit znovu, přichází ročník číslo 64. Přiznám se, že nejsem příznivcem všech možný Dnů s velkým „D“, ať už nám je stanovuje nebo doporučuje stát, nebo nejrůznější národní i mezinárodní organizace. Natož pak neholduji moderním svátečním dnům, jako je např. „Valentýn“. To jsou dny, u nichž příliš nerozumím onomu určování si nálady i citů ala „a dneska se budeme mít rádi, posledních pár let to moc neklape, ale 14. únor, to je náš den…“. Přinést domů manželce či přítelkyni růže přece nemusí být jen povinnost spojená s „Valentýnem“ a narozeninami. Notabene když mají muži stejně jako já problém s pamatováním si dat těchto dvou dnů v roce, je pro ně průběžné vyznávání lásky i výhodnější strategií, při které odpadají zbytečná faux pas.
Den dětí je na tom sice z mého pohledu podobně, na druhou stranu jej i vzhledem k jeho obrovské rozšířenosti po světě (inu děti jsou tak nějak všude a rodičovská láska také) vcelku uznávám. Ale opět... Mám doma dvě nádherné holčičky, které mně i manželce změnily život od základů. Když říkám změnily, myslím tím v pozitivním slova smyslu. I když co si budeme povídat, jsou aspekty rodičovství, o kterých jsme před narozením potomka vlastně skoro neměli tušení a které jsme s dcerami přímo „nepoptávali“.Asi to zná každý rodič, ale vstávání v pět hodin ráno o soboty i neděle, o svátky i na Štědrý den, to není nic, po čem byste tak říkajíc prahli. Osobně jsem si neuměl dost dobře představit, jaký režim děti budou razit a jak jsou schopné jej rodičům z velké části vnutit. Ale co naplat, když holky vstanou v pět, my už si příliš nepospíme…
Buď jak buď, s holkami jsem, manželka i já, každý den. Věnujeme se jim, hrajeme si s nimi, vychováváme je, milujeme je. Každý den, i ve dny, kdy jsou holky tak živé, že nás již v sedm ráno chytá migréna a kacířsky se těšíme, až večer půjdou spát a v domě zavládne klid. A ani bych se nedivil, kdyby to takto nějak probíhalo i zítra, v den „jejich svátku“. Prostě proto, že Evičku ani Barču, které je teprve rok, kalendář příliš nepálí a mezinárodní dny nedodržují.
Den dětí tedy pro mne není nic, co bych považoval za velký svátek, při kterém se celá rodina hezky oblékneme, a od rána do večera se budeme veselit či kulturně žít. Ovšem neignoruji jej, a to především proto, že rozšíření tohoto svátku po světě je obrovské, ale na světě také žije příliš mnoho dětí, které nemají štěstí jak z hlediska prostředí, ve kterém žijí, tak z hlediska tak důležité rodičovské lásky. Věřím tedy, že stojí za to lásku ke svým dětem oslavit a zároveň si uvědomit, jak obrovské štěstí my i naše děti máme. Ale za „den dětí“ považuji všech 365 dnů v roce. I když s náminěkdy nejsou a tráví nějaký čas u babiček, náš život ovlivňují už tím, že o ně máme starost, myslíme na ně. Den dětí tedy vlastně slavím. Dnes a denně, a jsem za to moc rád.
